Výročí války proti drogám – čas na reflexi a akci

Drazí kolegové reformátoři,
prosím přečtěte si níže můj článek, který právě vyšel na úvodní stránce The Huffington Post. Udělejme z letoška rok, který bude zapsán v análech našeho rostoucího hnutí.
Ethan

11.února 2011 – Některá výročí poskytují příležitost k oslavě, další čas pro reflexi a ještě další čas pro akci. Letošní červen to bude 40 let od chvíle, kdy prezident Nixon deklaroval „válku proti drogám“, identifikujíc zneužívání drog jako „veřejného nepřítele č.1“. Pokud vím, nejsou plánovány žádné oslavy. Co je zapotřebí, opravdu nutně, je reflexe – a akce.

Je těžké uvěřit, že Američané utratili přibližně bilión (tisíc miliard) dolarů (plusi minus několik set milionů) na tuto čtyřicet let trvající válku. Těžko uvěřit, že byly zatčeny desítky milionů osob a mnoho milionů zavřeno do věznic za spáchání nenásilných činů, které ani nebyly zločinem před sto lety. Těžko uvěřit, že počet lidí uvězněných za drogová obvinění vzrostl více než desetinásobně, zatímco populace země vzrostla pouze o polovinu. Těžko uvěřit, že milionům Američanů bylo upřeno hlasovací právo ne proto, že by někoho zabili nebo podvedli zemi, ale jednoduše proto, že koupili, prodali, vyrobili nebo pouze drželi psychoaktivní rostlinu nebo chemikálii. A těžko uvěřit, že statisíce Američanů muselo zemřít – na předávkování, AIDS, hepatitidu a další choroby – protože válka proti drogám zablokovala nebo dokonce zakázala léčit závislost na určitých drogách jako zdravotní problém, spíše než problém kriminální.

Musíme reflektovat nejen následky této války doma (v USA), ale také v zahraničí. S prohibicí spojená kriminalita, násilí a korupce v Mexiku dnes připomíná Chicago během alkoholové prohibice v padesátých letech. Některé části Střední Ameriky jsou ještě více mimo kontrolu a mnoho karibských národů může jen doufat, že nebudou další na řadě. Ilegální opiové a heroinové trhy v Afghánistánu se údajně podílejí jednou třetinou na HDP země. V Africe se rychle rozšiřuje prohibicionistická šmelina, obchodování a korupce. Co se týče Jižní Ameriky a Asie, stačí si vybrat moment a zemi – historie se neustále opakuje, od Kolumbie, Peru, Paraguaye a Brazílie po Pákistán, Laos, Barmu a Thajsko.

Války mohou být nákladné – na peníze, práva a životy – ale stále nutné k obraně národní suverenity a základních hodnot. Není možné takto uvažovat v případě války proti drogám. Marihuana, kokain a heroin jsou dnes v praxi levnější, než byly na začátku této války před 40 lety a jsou dnes stejně dostupné jako tehdy pro každého, kdo je opravdu chce. Marihuana, na jejíž účet spadá polovina zatčení za drogy v USA, nikdy nikoho nezabila. Heroin je prakticky nerozlišitelný od hydromorfinu (alias Dilaudidu), léku na bolest předepisovaného lékaři, který bezpečně užívaly statisíce Američanů. Velká většina lidí, kteří užili kokain, se nestala závislými. Každá z těchto drog je méně nebezpečná, než tvrdí vládní propaganda, ale dostatečně nebezpečná na to, aby si zasloužila inteligentní regulaci namísto všezahrnující prohibice.

Pokud by poptávka po jakékoliv z těchto drog byla dvoj-, pěti- nebo desetinásobná než je dnes, byla by tu i nabídka. Tak se chovají trhy. A kdo profituje z přetrvávajících k nezdaru odsouzených strategií kontroly nabídky, nehledě na jejich evidentní nákladnost a nefunkčnost? V podstatě dva zájmové okruhy: výrobci a prodejci nelegálních drog, kteří vydělávají daleko více, než by vydělávali, kdyby jejich produkt byl legálně regulován namísto zakázan; a složky vymáhání práva, pro něž expanze prohibicionistické politiky znamená pracovní místa, peníze a politickou moc k obraně svých vlastních zájmů.

Republikánští a demokratičtí guvernéři, konfrontovaní s masivními deficity státních rozpočtů, nyní schvalují alternativy k uvězňování za nenásilné drogové přečiny, což by ještě před několika lety mávnutím ruky odmítli. Bylo by ovšem tragédií, pokud by tyto skromné, ale důležité kroky neměli za následek nic víc než jen mírnější, jemnější drogovou válku. Co je opravdu zapotřebí je takový způsob uvažování, kteý jako problém identifikuje nejen drogovou závislost, ale také prohibici – a to pomůže do maximální možné míry redukovat roli kriminalizace a trestněprávního systému při kontrole drog a současně zlepšit veřejnou bezpečnost a zdraví.

Co může být lepším způsobem, jak vyznačit 40. výročí války proti drogám, než rozbití těch tabu, která znemožnila poctivé zhodnocení nákladů a neúspěchů drogové prohibice, stejně tak jako zhodnocení odlišných alternativ. Sotva bylo za posledních 40 let vládou zadáno a financováno jediné slyšení, audit nebo analýza, které by se odvážily zabývat takovýto druhem zhodnocení. To samé nelze říci o válce v Íráku či Afghánistánu nebo téměř jakékoli jiné doméně veřejné politiky. Válka proti drogám přetrvává z velké části proto, že ti, kteří tahají za nitky k pokladně, soustřeďují svou pozornost pouze na implementaci této strategie, nikoli na strategii samotnou.

Drug Policy Alliance (Aliance o drogové politice) a naši spojenci v tomto rychle rostoucím hnutí si kladou za cíl rozbít tradici popírání – transformováním tohoto výročí v rok akce. Náš cíl je ambiciózní – dosáhnout kritického množství, při kterém momentum pro reformu převáží mocnou netečnost, která udržuje trestající prohibicionistickou politiku po příliš dlouhou dobu. To vyžaduje spolupráci se zákonodárci, kteří mají odvahu vznášet tyto důležité otázky, a organizování veřejných fór a online komunit, kde se mohou občané zapojit do akce, a získání nebývalého počtu mocných a vážených osobností, kteří by svůj nesouhlas veřejně vyjádřily, a organizování podnětů pro města a státy k novým dialogům a směrům lokální politiky.

Počítejme, že během tohoto výročního roku se bude neustále opakovat následujících pět témat.

1. Legalizace marihuany již není otázkou, zda ji provést, nýbrž kdy a jak. Podle hlasování pro agenturu Gallup v roce 2005 podporovalo legalizaci užívání marihuany 36% Američanů, proti bylo 60%. Koncem roku 2010 vzrostla podpora na 46%, zatímco opozice klesla na 50%. Většina občanů v rostoucím počtu států nyní říká, že legální regulace marihuany dává větší smysl než setrvávání na prohibici. Víme, co je potřeba udělat: pracovat s místními a národními spojenci na navržení a vyhrání hlasovacích iniciativ na legalizaci marihuany v Kalifornii, Coloradu a dalších státech; asistovat federálním a státním zákonodárcům při předkládání návrhů zákonů o dekrimininalizaci a regulaci marihuany; spojovat se s místními aktivisty a činit nátlak na policii a státní zástupce, aby jejich prioritou nebylo zatýkání za marihuanu; a asistovat a povzbuzovat prominentní osobnosti ve vládách, byznysu, médiích, akademických složkách, zábavním průmyslu a dalších oborech, aby veřejně podpořily ukončení prohibice marihuany.

2. Přílišné uvězňování je problém, nikoliv řešení. Umístění na prvním místě na světě jak v absolutním, tak i v relativním počtu vězněných je ostudnou vizitkou, které by se Spojené státy měly snažit urychleně zbavit. Nejlepším způsobem, jak se s tímto problémem vypořádat, je zredukování počtu lidí uvězněných za nenásilné drogové přečiny – dekriminalizací a nakonec legalizací marihuany; poskytováním alternativ k věznění těch, kteří nepředstavují hrozbu mimo vězeňské zdi; snížením povinných minimálních a dalších přísných trestů; přesměrováním závislosti a dalšího zneužívání drog mimo trestně-právní systém, spíše než do něho; a trváním na tom, aby nikdo nebyl zavírán za prosté držení psychoaktivní látky, při kterém nevzniká škoda druhým osobám. To vše vyžaduje legislativní a administrativní akci vlády, ale k systémové reformě dojde jen tehdy, pokud cíl snížení přílišného uvězňování bude široce přijímán jako morální nutnost.

3. Válka proti drogám je „nový Jim Crow“. Rozsah rasové disproporce při vymáhání drogových zákonů v USA (a mnoha dalších zemích) je groteskní, Afro-američané jsou daleko častěji zatýkáni, souzeni a vězněni než ostatní Američané, zapletení do stejných porušení drogových zákonů. Obavy o rasovou spravedlnost pomohli loni motivovat Kongres k reformě známého povinného minimálního zákonného trestu u cracku/kokainu (americké zákony ukládaly až 100x vyšší tresty za crack než práškový kokain, v důsledku čehož končilo ve věznicích na dlouhou dobu mnoho hlavně Afro-američanů-pozn. Překl.), ale je třeba udělat o mnoho více. V tuto chvíli není nic důležitějšího než ochota a schopnost afro-amerických vůdců zaměřit se na potřebu fundamentální reformy drogové politiky. Není to jednoduchá úloha s ohledem na disproporcionální rozšíření a dopad drogové závislosti v chudých afro-amerických rodinách a komunitách. Avšak je to nezbytné, už proto, že nikdo jiný nemůže mluvit a jednat s takovou morální autoritou, vyžadovanou k překročení hluboce zakořeněného strachu a silných nezadatelných zájmů.

4. Politikům nesmí být nadále umožněno přehlušovat vědu – a soucit, zdravý rozum a rozpočtovou disciplínu – při nakládání s nelegálními drogami. Naprostá většina důkazů ukazuje na daleko větší efektivitu a nižší náklady řešení drogové závislosti a dalších problémů zneužívání drog jako záležitosti zdraví, nikoli jako záležitosti trestního práva. Právě proto stupňuje DPA svou snahu o transformaci toho, jak o drogových problémech jednat a nakládat s nimi v místních komunitách. „Myslet globálně, jednat lokálně“ platí pro drogovou politiku úplně stejně jako u dalších domén veřejné politiky. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby prezident jmenoval jako drogového cara někoho jiného než policejního šéfa, armádního generála nebo profesionálního moralistu. Na čem však opravdu záleží je přesunutí místa rozhodování o městských a státních drogových politikách z trestního práva na zdravotnické a další úřady. Stejně tak důležité je zajištění, aby nové dialogy o drogové politice byly postaveny na vědeckých důkazech a také na osvědčených praktikách z celé země i ze zahraničí. Jednou z našich specializací v DPA je přimět lidi myslet a jednat o drogové politice mimo klasickou prohibiční škatulku.

5. Legalizace musí být na stole. Ne proto, že by byla nezbytně nejlepším řešením. Ne proto, že je jasnou alternativou k evidentně neúčinné drogové prohibici. Ale ze tří důležitých důvodů: zaprvé, protože je nejlepší cestou, jak dramaticky omezit kriminalitu, násilí, korupci a další mimořádné náklady a škodlivé důsledky prohibice; zadruhé, protože je zde tolik možností – nebo více – pro legální regulaci drog, kolik jich je pro prohibici; a zatřetí, protože položení legalizace na stůl vyžaduje klást fundamentální otázky o tom, proč se původně drogová prohibice objevila a zda je skutečně nutná k ochraně lidských společenství před jejich vlastními riziky. Trvání na tom, že legalizace bude na stole – ve formě legislativních slyšení, veřejných fór a interních vládních diskuzí – není totéž jako obhajovat, že by se všemi drogami mělo být nakládáno jako s alkoholem a tabákem. Je to spíše požadavek na to, aby se s prohibicionistickými zásadami a politikami nejednalo jako s evangeliem, ale jako s politickou volbou, která zasluhuje kritické zhodnocení, včetně objektivního srovnání s ne-prohibicionistickými přístupy.

Takže takový je plán. Čtyřicet let poté, co prezident Nixon vyhlásil válku proti drogám, chápeme se tohoto výročí k podnícení jak reflexe, tak akce. A žádáme všechny naše spojence – vlastně každého, kdo chová v mysli výhrady k válce proti drogám – připojte se k nám v tomto úsilí.

Ethan Nadelmann je zakladatel a výkonný ředitel Drug Policy Alliance (Aliance o drogové politice).

Ethan Nadelmann na Twitteru: www.twitter.com/EthanNadelmann

Zdroj: http://www.huffingtonpost.com/ethan-nadelmann/post_1717_b_821935.html

Překlad: Michal



16. 2. 2011 v 17.09

Posted by: Michal
filed in Aktuality, Legislativa, Světové organizace, Zahraniční články




Cannapedia

Connect with Facebook

Komentáře jsou zavřeny.