Přijetí Zákona o zdanění marihuany v USA v roce 1937

Ve třicátých letech minulého století se dlouholetá tradice pěstování konopí v USA dostala do přímého rozporu se společenskými nároky. Z marihuany, kdysi hojně pěstované pro různé účely, vytvořila litera zákona původce zla, hlavní příčinu kriminality i mnoha prohřešků. A tak se zrodil zákon o zdanění marihuany.

V 19. století ve Spojených státech prakticky neexistovala federální úprava, jež by regulovala omamné látky, marihuanu nevyjímaje. Na takové látky se nahlíželo jako na legitimní léčebné prostředky a jejich užívání bylo považováno za soukromou záležitost, případně soukromou neřest. Pozvolná změna začala s příchodem čínských imigrantů a na začátku 20. století ve spojení s hnutím progresivistů. Na povrch vypluly etnické a sociální předsudky. Ve společnosti se ustálil obrázek narkomana spojovaný s letargií, bídou, šílenstvím, zločinem a smrtí. Zlo již nebylo spatřováno pouze v uživateli (a jeho slabé vůli), ale přímo v látce samé. Americká společnost změnila svůj vztah ke konopí, jehož produkcí se zabývaly farmaceutické společnosti či průmyslová odvětví a jehož spotřeba zvláště v soukromém sektoru narůstala. Právě rozšiřující se kouření marihuany mezi Mexičany (a později mezi bělošskou mládeží) se ukázalo pro budoucí existenci konopné legislativy určující. Přesto až do počátku třicátých let otázka marihuany nepřitahovala zájem federálních úřadů. Na této úrovni byla věnována pozornost jevům s větším společenským dopadem než „pouhá“ regionální konzumace této drogy. „Příchod“ marihuany do Spojených států bývá spojován s mexickými imigranty, kterých sem jen ve dvacátých letech minulého století oficiálně přibylo téměř půl milionu. Většinou se živili prací na farmách (Texas, Nové Mexiko, Kalifornie) a odtud se pak dostávali na sever a severovýchod USA. Většinová společnost je vnímala jako cizorodý prvek a navíc je spojovala s konzumací marihuany, omamné látky považované za zdroj mnohého zla. Veřejné mínění nacházelo souvislost mezi užíváním marihuany, duševními nemocemi a zločinností příslušníků přistěhovalecké menšiny (odtud označení marihuany killer weed – zabijácké býlí, jež u konzumentů odstraňuje veškeré zábrany), i když zastánci těchto tvrzení nikdy neposkytli věrohodné podklady. Přitom se spojení marihuana = zločin stalo stereotypem, který nakonec pronikl do myšlení federálních úředníků zodpovědných za omamné látky. Pokud jde o duševní poruchy, obecně vžitou domněnkou bylo, že užívání marihuany vede k „šílenství“(reefer madness – marihuanové šílenství), přestože byly známy dvě studie tato tvrzení vyvracející.

FEDERÁLNÍ ÚŘAD PRO NARKOTIKA S popsaným vývojem korespondovala i politická reakce na tento problém. Do roku 1933 přijalo celkem třicet dva amerických států zákony regulující marihuanu. V jižních a jihozápadních oblastech byly příslušné zákony přijaty spíše na základě obecného vnímání problematiky mexické imigrace. Ve východních státech šlo spíše o prevenci, mající předejít možnému neblahému vývoji také v jejich regionech. Společný pro všechny země přitom byl fakt, že zákonodárci vycházeli z tendenčních informací. Tažení proti marihuaně současně zahájil komisař nově zřízeného Federálního úřadu pro narkotika (FBN) Harry J. Anslinger. Vytkl si za cíl prosadit Jednotný státní zákon o omamných látkách, který by zakázal pěstování konopí i jeho užívání pro lékařské účely. Tímto požadavkem se ovšem dostal do střetu s farmaceutickým průmyslem, s lékaři sdruženými v Americké lékařské asociaci (AMA) a také s farmáři. Vůči návrhu FBN protestovaly i jednotlivé státy unie. Požadovaly, aby jim jednotný zákon ponechával právo rozhodnout, zda pasáž o úplném zákazu pěstování a užívání konopí přijmou, nebo ne. Po dlouhých jednáních bylo dohodnuto, že tato část zákona nebude platit automaticky bez jejího zvláštního schválení zákonodárci na úrovni států. Následující roky zasvětili zástupci FBN prosazování tohoto zákona v jednotlivých státech unie. Úřad zahájil velkou kampaň v tisku, mezi poslanci zákonodárných sborů a na veřejných shromážděních. Přesto do března 1935 tuto normu schválilo pouze deset států. Příčinou byly obavy z vysokých nákladů potřebných k jeho prosazování, ze značné byrokratické zátěže a také ze skutečnosti, že soudy na jeho základě mohly lékařům zrušit udělená oprávnění k výkonu lékařské praxe. Na tento vývoj reagoval FBN změnou své kampaně. Začal poukazovat na rozšíření marihuany mezi lidmi, a snažil se tak vzbudit strach veřejnosti z narkomanů-zločinců a získat její podporu pro represivní opatření. Na většině území USA se přitom až do kampaně FBN marihuana nejevila jako závažný problém. Tisku a zájmovým sdružením se však zanedlouho podařilo vytvořit takovou atmosféru, že zákon v letech 1935–1937 schválilo celkem třicet devět států a dvacet osm z nich současně přijalo i pasáž o marihuaně. To znamenalo velké vítězství FBN a jeho komisaře. Úřadu se skutečně podařilo přesvědčit veřejnost o nebezpečí marihuany. Vytvořil dojem, že před začátkem jeho působení byl celý problém přehlížen, podceňován a zanedbán. Zprávy FBN z let 1935 a 1936 hovořily o nebezpečném trendu – nárůstu ilegálního obchodu s konopím. Dnes je však těžké posoudit, nakolik byly jeho údaje přesné: zachycovaly skutečný nárůst, nebo tu federální úřad poprvé objevoval již dávno existující jev, který dříve nikdo soustavně nesledoval a jejž nová legislativa právě postavila mimo zákon? Na konferenci pořádané v lednu 1937 se sešlo čtrnáct zástupců federálních úřadů k diskusi o dalším postupu vůči pěstování konopí. Valná část programu byla věnována debatám o tom, jaká část rostliny je vlastně využitelná pro lékařské účely a zda je možné toto užívání upravit federálním zákonem. Diskuse dospěla k návrhu zákonné úpravy, podle nějž by marihuana zůstala dostupná pouze v rámci lékařské praxe a pro potřeby průmyslu, volný přístup ke konopí měl být v celých Spojených státech zakázán. Příležitost k prosazení federální úpravy v této věci se pak naskytla v březnu 1937, kdy Nejvyšší soud potvrdil platnost národního zákona o střelných zbraních. Zástupci vlády pouhé dva týdny poté představili prostřednictvím kongresmana Roberta Doughtona návrh nového zákona, který byl později s úpravami přijat jako zákon o zdanění marihuany. Významná úloha při jeho propagaci opět připadla Federálnímu úřadu pro narkotika, jenž se stal autoritativním zdrojem informací. Sami představitelé FBN sice neměli žádné skutečné důkazy o souvislosti mezi užíváním marihuany a zločinností, jejich rétorika to však naznačovala. FBN dosáhl toho, že se jeho stanoviskům dostalo široké publicity, a mohl tak usměrňovat veřejnou debatu. Marihuana představuje nebezpečí, jež ohrožuje bezbrannou americkou veřejnost, což je způsobeno tím, že neexistuje federální zákon, který by jejímu šíření zabránil – tak lze shrnout celou argumentaci FBN, ochotně šířenou tiskem. Marihuana se na čas v očích americké veřejnosti proměnila v jedno z hlavních nebezpečí. Celá naléhavá kampaň vyvolávala dojem, že rozhodný zásah proti ní vyřeší řadu tíživých problémů společnosti, od kriminality přistěhovalců až po výchovu americké mládeže. Zákon o zdanění marihuany byl navržen podle znění národního zákona o střelných zbraních a zákona proti omamným látkám (který definoval povinnosti obchodníků s opiáty registrovat se a platit roční daň). Po předložení návrhu ve Sněmovně v dubnu 1937 následovala slyšení v obou komorách Kongresu. Mezi pozvanými účastníky převažovali zástupci federálních úřadů. Jelikož se jednalo o daňové opatření, slyšení probíhala ve finančních výborech obou komor. Dostavili se experti z federálních úřadů, zákonodárci dostali k dispozici písemná vyjádření odborníků a články z tisku. Ze záznamů vyplývá, že většina poslanců a senátorů měla o konopí minimální vědomosti a bez větších otázek přijala názory expertů vládních úřadů za své. Clinton Hester z ministerstva financí prohlásil, že nebezpečí marihuany je akutní, a poukázal přitom na riziko, kterému je americká mládež vystavena. Jako důkaz uvedl zprávy z tisku. Výpověď komisaře FBN Harryho J. Anslingera obsahovala tradiční obvinění marihuany jako původce kriminality a také stanovisko, že zákony jednotlivých států nedostačují, a proto je zapotřebí přijetí federální normy. Další vládní zástupce, Walter Treadway z Veřejné zdravotnické služby (PHS), došel k závěru, že marihuana má na lidské tělo podobný vliv jako alkohol. Washingtonský okresní farmakolog James Munch prohlásil, že marihuana rozkládá osobnost, což dokumentoval výsledky experimentů se psy. S argumenty proti těmto tvrzením vystoupil jako první Ralph Lozier. Jakožto zástupce sdružení téměř dvaceti podniků věnujících se zpracování olejnatých semen prohlásil, že navrhovaná ustanovení zákona příliš kontrolují konopný průmysl. Následovala obsáhlá zpráva Williama C. Woodwarda, lékaře a právního zástupce Americké lékařské asociace, který se stal nejvýznamnějším kritikem navrhovaných opatření. V úvodu svého vystoupení zdůraznil nutnost efektivnější spolupráce mezi federací a státy, neboť pro federální administrativu bude vymáhání zákona na území celých Spojených států nemožné. Uvedl, že svědectví vládních představitelů nejsou solidně podložena, pouze se dovolávají tisku. Dále se otázal, proč, když se hovoří o šíření marihuany mezi mládeží, nebyli přizváni zástupci Úřadu pro vzdělávání či Úřadu pro děti, proč, když marihuana údajně způsobuje šílenství, nebyl obeslán zástupce Úřadu duševního zdraví, a konečně proč nebyl předvolán zástupce Úřadu pro správu věznic, když marihuana podněcuje kriminální chování. Navíc podle něj neexistuje důkaz, jenž by potvrzoval nárůst konzumace marihuany, a dodal, že zájem o marihuanu mají možná na svědomí hysterické novinové příspěvky. Woodward se taktéž postavil proti povinné registraci lékařů a placení zvláštní daně. V této souvislosti se podivil, že lékaři nebyli během přípravy zákona kontaktováni. Jeho rozsáhlý projev, vymykající se převládajícímu názoru, však neměl větší vliv. Zastánci zákona ho pokládali za nepřesvědčivý a někteří poslanci řečníka přímo obvinili, že místo konstruktivních návrhů pouze kritizuje a staví vládě překážky do cesty. Závěrem slyšení navrhl C. Hester řadu pozměňovacích návrhů, především vyjmutí průmyslových výrobků produkovaných z konopí z definice marihuany. Zástupci průmyslu s tím ochotně souhlasili. V senátním výboru vypovídalo osob méně. Za zmínku stojí opět Harry J. Anslinger, který byl jediným svědkem s „informacemi“ o účincích marihuany, a zástupci konopného průmyslu. Woodward do Senátu jen zaslal dopis, v němž zopakoval své teze z předchozího vystoupení. Zástupci obchodu shrnuli dopady normy na podnikatele a farmáře a postavili se za to, aby zvláštní daň, kterou měli platit producenti, byla snížena. Jinak by podle jejich názoru přijetí zákona vážně ohrozilo malé pěstitele, kteří tvořili většinu producentů konopí. Tři dny po slyšení byl zákon se změnami (se snížením daně pro producenty a s upřesňující formulací, že se ustanovení zákona netýkají konopného vlákna) předložen Senátu. Ten jej po třetím čtení schválil, předložil Sněmovně reprezentantů – a už v srpnu roku 1937 jej podepsal prezident. Cesta zákona přes obě komory a jejich výbory byla neobyčejně rychlá a snadná, což bylo mimo jiné umožněno tím, že v Kongresu v té době vládl pocit, že nadešel čas pro přijímání dalekosáhlých federálních zákonů. Zákon v úvodu definoval dva klíčové pojmy: marihuana (nepatří sem stonky a sterilizovaná semena) a producent, kterým je myšlen nejen pěstitel, ale i obchodník či lékař. Tyto osoby jsou povinny se registrovat, platit zvláštní daň a vést evidenci. Držení marihuany per se trestné není. Zákon dále zavedl daň z obratu: osoby řádně registrované platily jeden dolar za unci, osoby bez registrace sto dolarů za unci. Horní hranice trestů za jakékoliv porušení zákona činila dva tisíce dolarů pokuty nebo trest odnětí svobody s horní hranicí pěti let.

DŮSLEDKY ZÁKONA Po přijetí zákona zahájil FBN akci, při níž byly likvidovány neregistrované rostliny konopí. Souběžně vedl kampaň mezi soudci, od nichž požadoval přísnou aplikaci zákona, především na „velké ryby“. Vyšetřovatelé se neměli nechat zahltit případy drobných prodejců a pašeráků, ale měli se soustředit na velké mezistátní překupníky. Navzdory tomu byli agenti nuceni postihovat především drobné přestupky – žádné větší skupiny pašující marihuanu totiž patrně neexistovaly. V několika následujících letech byly v polovině případů zadrženy osoby vlastnící méně než unci marihuany, FBN však alespoň vykazoval velké počty zatčených. Zajímavý – a vlastně logický – byl další postup FBN při mediální prezentaci „marihuanového nebezpečí“. Jelikož nyní úřad a jeho komisař vystupovali ve funkci zodpovědné za vymáhání nového zákona, snažil se Harry J. Anslinger rozsah nebezpečí bagatelizovat. Úřad se prezentoval jako odhodlaný bojovník, na druhou stranu dával najevo, že jeho boj proti marihuaně je úspěšný. Nezodpovězeno zůstává, do jaké míry byl federální zákon o zdanění marihuany nápomocen při eliminaci marihuany a do jaké míry v tomto úsilí hrály roli efektivněji prosazované zákony v jednotlivých státech Unie. Z počtů zadržených osob na základě federálního zákona nelze vyvodit, zda užívání drogy rostlo, stagnovalo či klesalo. Navíc bez znalosti záznamů z jednotlivých států není možné stanovit, jaký byl celkový počet zadržených. Jediné, co se dá s určitostí konstatovat, je skutečnost, že rostla cena nelegální marihuany, což se odráželo i v příjmech prodejců. V hodnocení dopadu na průmyslová odvětví se splnily původní obavy – farmáři přestávali mít zájem pěstovat něco, za co mohou být úřady popotahovány. Investoři se báli vložit svůj kapitál do podniků, jež se ocitly pod pečlivým a pravidelným dohledem vlády, a na pěstitele dopadlo prokletí rostliny, která je zdrojem nebezpečné látky. Dalším negativem byla administrativní i nová finanční zátěž odvětví v podobě daně z obratu. Rušivě působilo nebezpečí možného obvinění, že se do sklizně přimíchaly i zakázané části rostlin, po němž následovalo stíhání a zabavení úrody. Zástupci FBN s poukazem na toto riziko často protahovali vydání registračních oprávnění. I z těchto důvodů začala většina podniků zabývajících se konopnářstvím upadat. Také v medicínském využití konopí se důsledky zákona projevily velmi silně. Lékařům, stejně jako obchodníkům a pěstitelům, se především nelíbila rozsáhlá administrativa, další kontrola ze strany vlády a v neposlední řadě i poplatky. Od začátku platnosti zákona o zdanění marihuany do konce roku 1970 se tak zaregistrovalo a zaplatilo zvláštní daň pouze 38 lékařů.

LITERATURA R. J. Bonnie – Ch. H. Whitebread II, The Marijuana Conviction: A History of Marijuana Prohibition in the United States, New York 1999; J. L. Himmelstein, The Strange Career of Marihuana: Politics and Ideology of Drug Control in America, Westport 1983; J. C. McWilliams, The Protectors: Harry J. Anslinger and the Federal Bureau of Narcotics, 1930–1962, Newark 1990; D. F. Musto, The American Disease: Origins of Narcotic Control, New York 1999.

Viktor A. DEBNÁR (nar. 1979) vystudoval mezinárodní teritoriální studia a americká studia na Institutu mezinárodních studií FSV UK.

Zdroj: http://dejiny.nln.cz/archiv/2005/4/zabijacke-byli



Cannapedia