Jak přežít a užít si Váránasí, i s marihuanou a hašišem, které jsou zde (skoro) legální a všudypřítomné. S cestovatelem Milošem Beranem pojedenácté do Indie

Váránasí je temná studna naplněná světlem. Toto populární rčení dokonale vystihuje atmosféru tohoto místa. Nábřeží s gháty se od brzkého rána až do pozdní tmy hemží davy lidí. Mezi hinduisty, přicházejícími vykonat posvátné obřady a koupele. meditují svatí muži sádhuové, menší skupiny provádějí každodenní lekce jógy, žebráci a děti žijící na ulici žádají neustále almužnu, nechybí samozřejmě pouliční prodavači všemožných cetek a malého občerstvení, maséři, či lodníci, nabízející projížďku po řece. Tito všichni tu mají své vlastní zájmy. Primární cílovou skupinou většiny z nich jsou samozřejmě turisté. Navzdory hlučným a rozjařeným davům však na nábřeží stále převládá atmosféra zbožnosti a posvátnosti.

Bohužel je nutno konstatovat, že mnohá varování, která jste ohledně Váránasí možná zaslechli, jsou opodstatněná. Město je doslova centrem nejrůznějších podvodníků a zlodějíčků. Vzhledem k extrémní chudobě a podmínkám, ve kterých žijí, jim to však člověk snad ani nemůže vyčítat. Se skutečnou fyzickou agresí jsem se však zde nesetkal ani jednou.

Do Váránasí jsem dorazil vlakem z Allabahádu pozdě v noci. Rikša mě dovezla do města, ale řidič mě vysadil ještě relativně daleko od hotelu, který jsem měl rezervovaný. Spletí uzoučkých temných uliček už by totiž neprojel. V hotelu byla naštěstí otevřena recepce i v noci, tudíž jsem nemusel přespávat někde na ghátu. Hotýlek byl docela použitelný. Měl terásku s nádherným výhledem na celé nábřeží a slušně fungující restaurací s jídlem, kávou i pivem, a nacházel se nedaleko hlavního pohřebního ghátu Manikarnika. Pokoj byl skromně zařízen, ale s vlastní funkční sprchou. Vše, co potřebuji.

Rozčilovala mě pouze nezvaná spolubydlící, která se ke mně přistěhovala. Trvalo mě poměrně dlouho, než jsem myš přesvědčil opustit můj pokoj. Ráno jsem, naplněn vzrušením, vyrazil na první procházku po nábřeží. Na prvním ghátu mě oslovil muž a podával mi ruku. Představil se a nabízel mi masáž. Masérské řemeslo je zde často propojeno s řemeslem holičským. Pobolívala mě po cestě hlava a na masáž jsem neměl náladu. Odpověděl jsem mu, že nemám zájem, a navíc jsem nechal svojí peněženku v hotelu. Odvětil, že to nevadí, důležité je, abychom byli všichni šťastní. V tu chvíli už mi masíroval paži. O chvíli později už jsem ležel na zemi a masíroval mně záda. Za chvilinku se k němu přidal další kolega. Musím však říci, že masáž byla opravdu kvalitní a chlapíci byly zjevně mistry ve svém oboru.

Co mě překvapilo, na konci masáže mě rukama jeden z nich dlouhou dobu bubnoval na lebku. Řadím se spíše do skupiny vědeckých skeptiků, ale musím poznamenat, že mě od té doby zdaleka tolik nesužují úporné bolesti hlavy, kterými jsem relativně často trpěl. Po skončení masáže jsem zopakoval, že jsem peněženku nechal v hotelu. To jim nevadilo a odvětili, že mě k hotelu velmi rádi doprovodí. Cena byla relativně vysoká, ale ne dramaticky. Zde bych za kvalitní masáž zaplatil podstatně více.

Odpoledne jsem se brouzdal uzoučkými uličkami starověkého centra a dychtivě s fotoaparátem nasával starověkou atmosféru města. Brzy se ke mně přifařil samozvaný průvodce, který se se mnou dal do řeči. Zatáhl mě do jakési dílny, kde se mně snažili prodat jakýsi koberec. Zde jsem ještě odolal. Nakonec mě ještě vzal na pohřební ghát Manikarnika. Tam mě předal svému kolegovi, řekl si o bakšiš a rozloučil se. Pohřební ghát Manikarnika byl samozřejmě jeden z mých cílů, nebránil jsem se.

Další z těchto ´průvodců´ mě provedl celým ghátem a nutno říci, že mně řekl mnoho zajímavých podrobností o tomto místě. Předtím mě ještě upozornil, že v žádném případě nesmím fotit hořící hranice s těly, jedině kdybych daroval ghátu opravdu výjimečný příspěvek. Na konci prohlídky mě vysvětil, jak je provoz celého pohřebního nákladný, zejména nedostatkové kvalitní dřevo. Je zde nepsaným pravidlem, přesvědčoval mne, že každý cizinec věnuje pohřebišti nějakou dotaci. Byl velmi asertivní, tak jsem mu raději podal bankovku v hodnotě 100 rupií, nechtíc vyvolávat nějaký konflikt. Začal se smát a ťukat na čelo. Řada turistů tu prý nechává i řádově vyšší částky. V té době jsem byl ještě v těchto věcech nezkušený, a nakonec jsem raději přidal ještě další dvě stovky a rychle jsem odkráčel. Ale vidíte, že ani zde se nejedná o částky, které by nějak zruinovaly obvyklý cestovní rozpočet. Nicméně jsem se rozhodl, že nebudu tomuto nátlaku už podléhat. Již z principu. Ale mýlil jsem se. Příště se ještě totiž dozvíte, jak byl baba Beran ´pokřtěn´ a očištěn od svých hříchů špinavými vodami Gangy. Jak již tušíte, úplně zadarmo to samozřejmě také nebylo.

Milovníci jogurtů by si zde měli dát pozor na jogurtový nápoj Bhang lassi, který obsahuje bhang, tekutý výtažek z marihuany. Má podobný omamný účinek jako při požití marihuany v jiných formách. Bhang je legální v mnoha Indických státech a je hojně prodáván převážně během velkých svátků jako je například Holi. Ve státě Uttar Pradesh najdete obchůdky, které mají přímo licence k prodeji bhangu, nebo dalších produktů obsahujících marihuanu, jako je bhang lassi. Běžně je zde v prodeji také čaras, speciální druh kvalitního hašiše. Čaras hraje na indickém subkontinentu důležitou roli již po tisíce let, a přesto, že je zde oficiálně konopí považováno za nelegální drogu, ´obyčejné´ užívání čarasu orgány na indickém subkontinentu v naprosté většině ignorují.

V uličkách Váránasí najdete také mnoho stánků, kde lze koupit a legálně vyzkoušet betel – jednu z nejrozšířenějších drog světa. O indické zálibě v jeho žvýkání svědčí červené šplíchance slin na chodnících a zejména pak zabarvené a zkažené zuby jeho uživatelů. Tak jako i jinde v jihovýchodní Asii, milují Indové žvýkání betelu a pak plivou červené sliny úplně všude. Dávají si paan, což je místní výraz pro betelové sousto, stejně často, jako třeba Češi své pivo a cigaretku. Základem jsou čerstvé listy pepřovníku betelového. To je liánovitá rostlina patřící do podobné skupiny jako nám známý černý pepř. Prodavač odstřihne nůžkami stonek listu, potře jej hašeným vápnem, přidá špetku tabáku a hlavně tu nejdůležitější přísadu – kus oříšku palmy arekové. Často přidá i další suroviny, např. koření. Žvýkání betelu podporuje funkci slinných žláz. Slin je totiž tolik, že je v podstatě není možné udržet vše v puse a tak uživatelé betelu plivou neustále kolem sebe. Betel je stimulant, navozující pocit euforie a zvýšené bdělosti. Aktivuje organismus, snižuje únavu a navozuje dobrou náladu. Žvýkají ho třeba řidiči autobusů, aby zůstali bdělí.

Zdroj: krajskelisty.cz

Text a foto: Miloš Beran

DISKUZE K ČLÁNKU

Vložte prosím komentář!
Vyplňte prosím své jméno