O dobrých a špatných lidech

V životě jsou situace, kdy člověk s normálním lidským uvažováním a soucitem jen velmi těžko chápe činy jiných osob, jimž je utrpení lidí kolem naopak zcela lhostejné. Kvůli tomu, že musím každoročně porušovat nesmyslné zákony naší země, setkávám se neustále s oběma typy – zejména v období kolem podzimní sklizně.

Pro svou těžce nemocnou dceru pěstuji konopí s vysokým obsahem neomamujícího kanabidiolu (CBD) a středním obsahem psychoaktivního tetrahydrokanabinolu (THC) a rok co rok potřebuji vypěstovat takové množství, abych z této úrody získal minimálně dva kilogramy kvalitní sušiny. Tu pak dále „zpracovávám“: vyrobím z toho celkem 2 200 jointů, jeden kilogram drti necháme do jídla, minimálně půl kila na masti, a když to vyjde, tak ještě litrovku alkoholové tinktury.

Rauš je to poslední

Nedělám to proto, aby Martina byla celý rok „zkouřená“. Může to vypadat zvláštně, ale přestože denně vykouří v průměru šest jointů a k tomu si do jídla přidává další tři gramy nadrcených sušených květů, tak se do žádného rauše nedostává. Její organismus si z konopí vezme to, co potřebuje, a ona díky tomu může žít další den jako normální člověk. Bez nesnesitelných křečí, bez dušení, bez krutých bolestí, a jako bonus dokáže i normálně vyměšovat.

Já vím, že hrubě porušuji zákony této země. A vím, že z mé strany se již nejedná pouze o přestupek, ale o trestný čin. Zločin, za který mi hrozí až pět let vězení.

Žádný jiný lék vyráběný kdekoli na této planetě mé dceři prostě nepomáhá.

Přitom já konopí nepěstuji proto, abych na něm vydělával nebo šířil toxikomanii. Pěstuji ho, protože mi nic jiného nezbývá. Žádný jiný lék vyráběný kdekoli na této planetě dceři zkrátka a dobře nepomáhá.

Hyeny a dobrodinci

Pár let šlo vše dobře, ale pak se to nějak zvrtlo. Někdo objevil, kde máme zasazeno, a lidově řečeno si to „pohlídal“. Týden před tím, než měly být kytky zralé, je sklidil. Byli jsme z toho v totálním šoku a nevěděli jsme, jak tento problém vyřešit. Žádné známé, kteří by také konopí pěstovali, jsme tehdy neměli. A tak jsem o tom všem napsal na Facebook. Důvodem rozhodně nebylo to, že bych očekával, že se někdo slituje a dá nám kus své těžce vypěstované úrody. To ani vzdáleně. Jen jsem potřeboval vrbu, do které bych se „vybrečel“. Do které bych vyřval ten svůj vztek na systém, který nutí lidi přestupovat zákony jen proto, že se potřebují léčit, a zároveň svým postojem nahrává bezcitným darebákům, kteří mohou v takové situaci naprosto beztrestně krást.

Stalo se ale něco, co jsem skutečně nečekal. Začali mi psát a volat spousty známých i cizích lidí. Někteří, aby si se mnou jen společně zanadávali, jiní mi chtěli sdělit, že jsou v naprosto stejné situaci a že jsou rádi, že to někdo křičí do světa nahlas. Další chtěli znát naši adresu… A pak nám začaly chodit balíčky. Někdy obálka, jindy krabice od bot. Jména na zpátečních adresách vyvolávala úsměv. Franta Zahradník, Josef Pěstitel, Lojza Konopník a tak dále.  Nejvíce mě asi překvapili mladí lidé ze středního Slovenska, kteří se vydali do Prahy na mou přednášku. Požádali mě, jestli bych s nimi nešel k autu. Za motorem měli ukrytý balík, který se báli poslat poštou, protože na Slovensku to není jednoduché. A tak si kvůli nám udělali pořádně nebezpečný výlet do Prahy.

My, lidé, jsme zvláštní živočišný druh. Jedni naprosto bez skrupulí okrádají i ty nejbezmocnější z bezmocných, zatímco jiní riskují vlastní svobodu jen proto, aby pomohli někomu, koho v životě neviděli.

Zdroj: magazin-konopi.cz

DISKUZE K ČLÁNKU

Vložte prosím komentář!
Vyplňte prosím své jméno