Patří právo na změnu vlastního vědomí mezi lidská práva?

Právo tvoří lidé a lidé ho také mění. Existují mnohé pohledy na podstatu a funkci lidských práv. Nikde však není napsáno, že současný katalog lidských práv, který nám přiznává mimo jiné Listina základních práv a svobod, je úplný či dostačující. A jak s tím souvisejí psychedelické látky?

S lidskými právy je potíž, zvláště pokud budeme chápat lidská práva jako nezávislá na deklaracích, ústavách či zákonech, tedy jako opravdu nezrušitelná a vrozená bez ohledu na určitou právní úpravu. Zatímco poznání lidských práv, která jsou v naší společnosti závazná, tedy která jsou platně upravena a můžeme se jich proto domáhat u soudu, nedělá větší potíže, určit a vymezit ta „druhá“ lidská práva, jež jsou nezávislá na konkrétním názoru právotvorných autorit, se zdá velmi obtížné, ba snad dokonce nemožné.

O tom, zda existují lidská práva nezávisle na právní úpravě se vedou reálné teoretické diskuse zejména mezi právními filosofy. Pokud existují tato „skrytá“ práva, nepřístupná ostřížím zrakům právníků, zkoumajících pouze platné právo, musí být taková práva lidem společná, jinak bychom je nemohli nazývat lidská. Dále by taková práva měla být zdůvodnitelná, tedy měl být pro vymezování jejich existence významný důvod. Právo totiž typicky obsahuje normativní imperativ, tedy říká, co máme a nemáme dělat. Pokud by k určitému lidskému právu nebyl závažný důvod, těžko ho někdo bude brát vážně. Jako přijatelný přístup k lidským právům je obecně přijímáno zdůvodnění užitečností, tedy důvod založený na tom, že při dodržování lidských práv se má společnost obecně lépe a může se více rozvíjet, než bez jejich dodržování.

A jak je to tedy s lidským právem na změnu vlastního vědomí? Změna vědomí je za prvé příliš široký pojem. Obecně lze zavést pojem změněného stavu vědomí (altered state of consciousness, zkráceně ASC) pro stav vědomí mimo náš běžný vědomý stav, který dokážeme sami subjektivně rozeznat. Určitý druh ASC prožíváme ve spánku, při zánětu mozku, když nás někdo příliš silně uhodí do hlavy atd. Takovým druhům ASC asi budeme těžko připisovat nějaký argument pro zařazení mezi lidská práva, která by měla být zaručena státem. Nikdo nám nemůže ubírat právo na změnu vědomí spánkem. Omezení však vznikají v rámci některých obecných představ o tom, co je přínosné a co je škodlivé. Říká se, že právo snižuje míru sociální entropie, neboli snižuje chaos ve společnosti. Předpokládá se, že některé druhy chování mohou sociální entropii zvýšit a proto je právo raději zakáže, v podstatě „aby byl klid“.

Existuje specifická skupina změněných stavů vědomí, která je v současném legislativním prostředí legálně velmi obtížně uskutečnitelná a přitom její potenciální pozitivní přínosy budí velkou pozornost. Touto specifickou skupinou ASC, které např. Stanislav Grof nazývá mimořádnými stavy vědomí, nesoucí významný léčebný potenciál. Mimořádné jsou nazývány proto, aby se odlišily od jiných druhů změněných stavů vědomí s negativním kontextem. K podobnému dělení změn vědomí se přidává např. i antropolog Lewis-Williams. Psycholog Abraham Maslow zase popisoval tzv. vrcholné zážitky (peak experiences), jakožto také možný specifický druh ASC, který se může každý zažít např. při intenzivním uměleckém, estetickém či milostném prožitku, filosofickém vhledu, atletickém výkonu nebo při užívání LSD, tedy psychedelik. Zatímco u způsobu dosažení vrcholného zážitku vyjmenovaných před psychedeliky nelze nikdy dopředu předvídat, kdy se vynoří a jejich dostavení se bývá vzácné, u vrcholného zážitku indukovaného psychedelickou látkou je vrcholný zážitek mnohem pravděpodobnější (v podstatě téměř „instantní“) a také vysoce intenzivní. Pojem vrcholných zážitků Maslow spojuje s pozitivním ovlivnění psychiky člověka a s procesem, který nazývá sebeaktualizace.

Pokud přijmeme pojem mimořádných stavů vědomí, které mají oproti mnohým jiným změnám vědomí pozitivní konotaci, můžeme za jednoho z jejich spouštěčů označit užívání psychedelických látek. Dalšími spouštěči mohou být intenzivní dýchací techniky, meditační praxe či intenzivní smyslová deprivace. Ostatní zmíněné však mohou mít typicky buďto méně intenzivní účinek nebo dokonce žádný, nebo dosažení ekvivalentního efektu může být spojeno s mnohem delším časovým horizontem (meditace, pobyt ve tmě…) či vysokou fyzickou náročností (holotropní dýchání…), čímž se stávají neuskutečnitelné pro významnou část populace. Užívání psychedelických látek naproti tomu nevyžaduje dlouhé či snad celoživotní meditační úsilí o změnu vědomí a nemají ani vysoké nároky na fyzickou kondici (samozřejmě existují i zde kontraindikace jako vysoký tlak). Využívání psychedelik bylo dokonce úspěšné testováno i na pacientech s nevyléčitelnými druhy rakoviny a mimořádné stavy vědomí indukované psychedelickými látkami jim umožnily zmírnit úzkost ze smrti a tedy dožít svůj život důstojněji. Samotné přiřazování psychedelických látek mezi návykové látky (nařízení vlády č. 463/2013 Sb.) je pochybné a zapříčiněné neznalostí jejich účinků, neboť na tzv. klasických psychedelických látkách, na základě současného neurovědeckého výzkumu, díky sofistikovanému fyziologickému mechanismu nevzniká závislost. Mají naopak vysoký potenciál pro pozitivní ovlivňování člověka – jeho psychického a sekundárně teoreticky i fyzického zdraví, neboť již dlouho víme o psychosomatických problémech, tedy že tělo (soma) a psychika (psyché) spolu velmi úzce souvisí. Aby však realizace psychedelické změny vědomí nebyla kontraproduktivní, je třeba ji uskutečnit pouze ve vhodném prostředí a za příznivých psychických i fyzických podmínek (tzv. set and setting). Proto je potřeba psychedelicky změněný stav vědomí uskutečnit v souladu s odborným hlediskem, nikoliv však stigmatizovat a neúčelně apriori odmítat.

Obecné chápání svobody jednotlivce v demokratickém právním státě se typicky formuluje v tom smyslu, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Každý tedy může konat cokoliv do té doby, než začne narušovat práva či oprávněné zájmy jiného. Takové chápání svobody se však uplatní spíše v právu soukromém. Veřejné právo naopak vychází z mocenského postavení veřejného nositele státní (či samosprávné) moci, v jejímž rámci může soukromým osobám měnit, zakládat a rušit práva a povinnosti. I orgány veřejné moci však musí vykonávat svou moc na základě zákona, v jeho mezích a jím stanovenými způsoby. Nikdo se ovšem v každém konkrétním případě veřejného práva nemusí ptát, zda to které jednání opravu někomu škodí, ale stačí, že není v souladu s přikázanou povinností (např. správně provedená stavba bez zákonného povolení je v podstatě nezákonná, ačkoliv může být v určitých případech zpětně povolena). V trestním právu se přesto do jisté míry prosazuje tzv. materiální hledisko, tedy ohled na škodlivost určitého konání či opomenutí. Trestní řád materiální hledisko však konstruuje jako kritérium odpovědnosti v rámci vymezení subsidiarity trestní represe, nikoliv jako samotnou součást definice trestného činu. Naopak u přestupků je materiální hledisko definičním znakem samotného přestupku.

Víme však, že společenská škodlivost vyvolávání mimořádných stavů vědomí pomocí psychedelických látek, při dodržení základních bezpečnostních pravidel, není zdaleka srovnatelná s jinými látkami, typicky obecně označované jako drogy (právě naopak – psychedelické látky mají potenciál člověka pozitivně ovlivňovat). Bezpečnost při užívání psychedelik lze dodržováním základních bezpečnostních opatření celkem snadno definovat, upravit a vymáhat. Vezměme si jako příměr jinou látku, kterou bychom mohli také označit jako drogu – alkohol. Jeho prodej není zcela zakázán, ale je omezen věkovou hranicí, u níž se předpokládá základní míra schopnosti chápat důsledky svého jednání a ovládání své vůle. U látek indukujících mimořádné stavy vědomí by mohl být nastaven podobný systém. Základem by však měla být prokazatelná informovanost osoby kupující takovou látku, aby taková osoba mohla být brána jako opravdu odpovědná za případné zásahy do práv jiných, spojených s nevhodným užíváním. Jednou z možností se zde nabízejících by mohly být jakési „psychedelické řidičáky“, tedy kvalifikované dokumenty potvrzující minimální stupeň znalosti.

Pokud tedy lze docílit minimalizace společenské škodlivosti při vyvolávání mimořádných stavů vědomí prostřednictvím psychedelických látek, a zároveň přitom v množství případů mohou představovat změny vědomí psychedelickými látkami (mimořádných stavů vědomí) pro společnost značný prospěch (díky zlepšování zdraví jedinců společnosti), proč takových změn vlastního vědomí nemáme právo kontrolovaně dosáhnout? Není to upírání práva na zlepšování vlastního zdraví či alespoň vyššího well-beingu? Oproti tomu je např. zvláštní, že každý člověk má právo ničit vlastní zdraví a není na základě takového chování přímo trestán. Nepřímo samozřejmě zhoršení zdraví způsobuje ekonomický, sociální a zdravotní diskomfort sobě a mnohdy i dalším subjektům, avšak právní trest za sebedestrukci kouřením, dlouhodobým pojídáním přílišného množství nezdravého jídla či absenci pohybu si lze těžko představit. Člověk zde přejímá sám odpovědnost za své tělo, a je na jeho uvážení, jak s ním bude zacházet. O to více je překvapující, že nemůže přijmout stejnou odpovědnost za změnu vlastního vědomí v rámci mimořádných stavů vědomí.

Pokud bychom zakázali jakýkoliv předmět, proces či jev, jenž by potencionálně mohl být zneužitý v rozporu se svým účelem, možná bychom stále byli na úrovni opic. Oheň lze využít stejně jako zneužít pro vypálení měst, spalování knih či upalování osob. Nůž lze využít pro dobrý oběd stejně jako zneužít pro vraždu jiného. Jadernou energii lze využít, ale i zneužít k destrukci. Bezhlavý zákaz psychedelických látek, jejichž význam pro zlepšování psychického zdraví je dnes již nezpochybnitelný, se zdá v rozporu se základní filosofickou tendencí dosahování nejvyššího možného dobra i v rozporu s veřejným zájmem. Přesto že veřejný zájem představuje neurčitý právní pojem, vyžadující vždy konkretizaci v jednotlivém případě, jeho základní smysl reflektující obecný užitek společnosti je zřejmý a české právo ho úspěšně využívá.

Praktiky vyvolávání mimořádných stavů vědomí, včetně konzumace psychedelických látek, můžeme pozorovat u mnoha původních kmenů, mj. jako nástroj umožňující prožívat spirituálně významné transcendentální stavy. Dnešní západní společnost je často popisována jako sekulární, tedy „nenáboženská“. Jakási spirituální potřeba, šíře označená jako potřeba transcendence, však v člověku možná stále dříme a nenaplnění této potřeby může snižovat pocit osobní pohody (well-being). Neutěšená potřeba přesahu a neuspokojení spirituálního rozměru moderního člověka možná vede k nebývalému zájmu o budhismus, meditaci a podobné fenomény určitým způsobem spojené se snahou o transcendenci, jak můžeme vcelku snadno pozorovat již např. v nebývale vysoké poptávce po těchto tématech v mnoha knihkupectvích. Známý americký neurovědec Sam Harris hovoří o potřebě nové spirituality bez náboženství pro moderního člověka. Spirituální zážitky jsou podle Harrise pro člověka významné, přičemž právě psychedelika uvádí jako vcelku schůdnou možnost jejich dosažení, ve srovnání s meditací či kontemplační praxí mnohem „efektivněji“. Možná určitý spirituální „hlad“ souvisí také právě s ilegalitou psychedelik, kdy lidé běžně nemohou dobrovolně dokonce ani pod odborným dozorem využít potenciálu těchto látek. Zmíněný Maslow v rámci jeho koncepce vrcholných zážitků o nich uvažuje jako o možném druhu mystického zážitku, který dokonce hypoteticky staví jako počáteční podnět pro většinu náboženství, přičemž neúspěchy náboženství podle něj mohou stát zejména právě na tom, že tyto zážitky se nedají komunikovat slovem ani písmem, ale pouze přímou zkušeností. Pokud bychom přijali Maslowovu myšlenku a zároveň připustili potenciální schopnost psychedelik vyvolávat mystické zážitky, zdá se zvláštní, že Listina základních práv a svobod sice deklaruje svobodu náboženského vyznání a právo na změnu vyznání, avšak zákony nereflektují právo na vyvolávání spirituálních zážitků skrze psychedelické látky, což oproti jiným formám náboženských projevů může vést k mnohem intenzivnější spirituální zkušenosti. Při široké a trochu divoké úvaze lze právo na konzumaci psychedelických látek podřadit pod právo náboženské svobody. Avšak pokud nelze legálně vyrábět, distribuovat nebo dokonce ani držet psychedelické látky, lze v návaznosti na tuto širokou úvahu případně chápat zákony umožňující takový stav jako protiústavní. Pro eliminaci obtíží při interpretaci by však bylo mnohem lepší vymezit právo na dostupné vyvolávání mimořádných stavů vědomí jako lidské právo, samozřejmě s obvyklým normativem v podobě omezení zákonem ve vymezených důvodech pro zachování souladu s veřejným zájmem.

Zdroj: blog.aktualne.cz

1 KOMENTÁŘ

  1. Autor tak trochu opomenul jedno základní právo, které je neprosto zásadní právě z pohledu probíraného tématu. Tímto právem je – právo na udržení si svého nezměněného vědomí, ve smyslu kvality, pohledu, zdraví, stálosti reality, konstanty životních hodnot, stejně jako volby nebýt nucen měnit takové vlastnosti v závislosti na tom, jaká soustava společenská, či jaká formace náboženská, či snad jaká skupina názorová vládne ve společnosti. Od takového základního práva by se pak odvozovala i možnost mít odlišné pojetí či vlastnosti vědomí. A současně se autor, vědomky či nevědomky, pouští na velmi tenký led posuzování vlastností – tj. normality. Ouvej, na tom se někdy neshodnou ani jiní odborníci. Neb sama leb jest materia, a co uvnitř jest, to vysvětlit jen těžce. V době, kdy část populace nemá Maslowovu pyramidu ani v půli vystavěnu, je těžké brousit špičku. Nu, tak je i s tou demokracií.

DISKUZE K ČLÁNKU

Vložte prosím komentář!
Vyplňte prosím své jméno