Vezmi mi v trafice pár gramů trávy!

Švýcarští konopní podnikatelé, jakými jsou Honza, Stefan nebo Mike, myslí na budoucnost. Žádají o licence, aby mohli pěstovat pro lékařské účely i rostliny s THC, žádají o povolení, aby mohli zásobovat obchody a lékárny jinde v Evropě. Foto: Wikipedia

Přijíždím po mnoha letech na návštěvu za Honzou Švábeníkem, bratrancem ze Švýcarska. Zve mě k sobě do práce, veliké haly hned vedle policejní stanice. Nestačím ani otevřít vstupní dveře a praští mě intenzivní vůně marihuany. Uvnitř pak vůbec nic nechápu – pod lampami tu rostou tisíce nádherných konopných rostlin. Asi vypadám vyplašeně, bratranec Honza se mi směje: „Neboj,“ říká, „všechno je to naprosto legální.“

Že mě to nikdy dřív nenapadlo, říkám si při pohledu na bratrance Honzu – on v sobě musí mít dobrodružství zakódováno! Byly mu tři roky, když ho rodiče vzali do Jugoslávie, z ní pak přes kopečky do Itálie, ještě o kus dál do Švýcarska, no a v Honzovi to je. Nebojí se…

Když tehdy utíkali, mně táhlo na pět roků a myslím, že jsme si s Honzíkem rozuměli, hráli si spolu, měli se rádi. Pak se zdálo, že se už nikdy nepotkáme, ale roku 1990 to zase šlo – těšil jsem se na něj. Jenže Honza už byl jiný než ve svých třech letech, stal se z něho vynálezce. Odmítal se mnou hrát fotbal, zato celé dny zdokonaloval vysílačky, stavěl antény, povídal si s podobně postiženými lidmi v celém městečku, později v celém Švýcarsku, v celé Evropě, kdekoli jinde, a pokud existují mimozemšťané, nejspíš se nakonec spojil i s nimi. A na tohle já nikdy nebyl, takže se sice hlásíme jeden ke druhému, jsme jedna krev, ale v dospělosti se vídáme jednou za pět let, to celkem stačí. Dlužno ještě říct, že můj bratranec je velmi úspěšný a bohatý mladý muž, protože pracuje…

„Právě, že už nepracuju.“ „Aha!“ Chtěl jsem říct, že je odborníkem na ty nejsofistikovanější lékařské přístroje, které když se porouchají, tak je třeba urychleně volat na mobil Jana „Svabenika“, experta z firmy Philips, ale situace se od mé minulé návštěvy v kantonu Thurgau (kraji jabloňových a hruškových sadů kousek nad Bodamským jezerem) nejspíš změnila.

Jen strčím sémě do hlíny

Bratranec Honza mluví bezchybnou mateřštinou, z čehož mám radost, ale vypráví story, na kterou mě před touhle návštěvou nikdo nepřipravil: „Ano,“ přitaká, „specialistu na lékařské přístroje jsem dělal u Philipsu čtrnáct let, byla to výborně placená super práce, ale zároveň taky veliká zodpovědnost a stres. Roku 2015 se stala zvláštní věc – firma nás poslala na školení do Holandska a já si tam koupil konopná semínka…“
„Počkej,“ přerušuju bratrance: „Co si vzpomínám, nikdy jsi nehulil. Vždyť ty ani nepiješ, ne?“ Přikývne: „Já to nechtěl kouřit – jen mě napadlo, že semena strčím na zahradě do hlíny a podívám se, jestli z toho něco vyroste. A ono vyrostlo. A mě to začalo bavit. Hned jsem například z těch květů udělal podle návodu na internetu extrakt, který se dal inhalovat přes vaporizátor, kdo to zkusil, tak jen chválil.

Indoorová pěstírna konopí. Foto: Tilray

A znáš mě – vždycky jsem rád vymýšlel nové věci. U marihuany je prostor na zlepšováky, a navíc se mi zalíbila; voní dobře, vypadá krásně, roste rychle. Piplání se s kytkou bylo dobrým kontrastem k mé technické práci, a tak jsem si dal předsevzetí, že ačkoli nehulím, zkusím vyšlechtit největší kvalitu…“
Doma ve sklepě si bratranec vybudoval malou pěstírnu s marihuanou, která je jak u nás, tak i ve Švýcarsku ilegální, protože je v ní vysoký podíl psychoaktivní látky THC. Brzy vyšlechtil trávu, kterou každý v okolí chtěl, a okouzleně si pronajal velké prostory bývalé sýrárny, kde už najel na automatický systém, takže stačilo vysadit semena a sklidit úrodu. Kdyby chtěl, možná se mohl stát konopným baronem v kraji kolem města St. Gallen, ale on nechtěl. Před rokem totiž ve Švýcarsku vystřelil zájem o takzvané legální konopí, což způsobilo celonárodní pěstitelskou horečku – a Honza se rozhodl, že chce být u toho.

Klíčová písmena: CBD

O Švýcarsku se mluví jako o zemi bank, ale občas zapomínáme na fakt, že to je historicky země sedláků – pěstovat konopí je tu po staletí běžné. Situace s běžnou marihuanou (s vysokým podílem THC) je podobná jako u nás – v každé liché ulici ji někdo pěstuje na zahradě nebo ve skleníku, v každé sudé ji kdosi pěstuje pod lampami; statisíce Švýcarů marihuanu užívají. Kdo chce a potřebuje, ten si ji vždycky sežene, a pokud u vás policisté najdou do deseti gramů kuřiva, nejde o trestný čin.

Ale pořád to je nelegální droga, která někomu nemusí dělat dobře, a Švýcaři v posledních letech přišli na to, jak nabídnout marihuanu, která vypadá, chutná i voní jako zhmotnění nejkrásnějšího kuřáckého snu, ale je v jejich zemi legální a určitě neublíží víc než cigareta. Využili faktu, že nejsou v Evropské unii a nemusí se striktně řídit jejími pravidly. Zatímco ve všech okolních zemích se za drogu nepovažují jen ty odrůdy konopí, v nichž je nepatrné množství (obvykle 0,2 procenta) oné velmi důležité látky THC, ve Švýcarsku je hranice vyšší;
pěstovat ve velkém a prodávat se může tráva až do jednoho procenta. Na záchvaty bezdůvodného smíchu je to pořád málo, ale aspoň něco, a hlavně: „Zkratka,“ říká Honza, „která je v těch posledních měsících a letech důležitější, zní CBD.“

Tak na tomhle se pozná, že je člověk první nohou v hrobě. Ta tři písmena, která dnes znají všichni Švýcaři a nejspíš taky většina českých huličů, slyším prvně v životě. „Fakt?“ diví se Honza: „Kanabidiol. Stejně jako THC patří mezi takzvané kanabinoidy, ale donedávna nikoho moc nezajímal. Až teď. Najednou víme, že je to nesmírně léčivá látka, která tě přitom nezkouří, rozhodně ne nepříjemně. Ona tě spíš uklidní – když si ji dáš, zrelaxuješ. A právě do CBD se loni Švýcaři zbláznili…“

Čaj je v tom nevinně

Volám do Čech kamarádce z mládí Haně Gabrielové, o které vím, že se problematice konopí nejméně dvacet let systematicky věnuje, a dnes už ho dokonce ve velkém pěstuje. Mluvíme samozřejmě o konopí technickém, které má ony schválené dvě desetiny procenta THC. Konkrétně u nás se toleruje ještě desetina navíc, ale za políčko konopí s podílem 0,35 procenta THC už reálně hrozí soud a na jeho konci (snad pouze podmínečný) trest.

„Jak se daří?“ kecáme s Hankou po letech a už jedna z prvních historek mě uvede do české reality. „Představ si,“ vypráví, „že prodávám čaje z technického konopí. Mezi zákazníky jsou celkem populární, ale loni přišli kontroloři a řekli, že tam je THC, takže průšvih. Já odpověděla, že ano, trocha THC je i v konopí technickém, ale pokud si čaj louhujete ve vodě, tak tam THC nepřejde. Bylo pak třeba udělat pár analýz, dokázat, že ve výluhu opravdu nic není, a ano, nakonec uznali, že se pletli. Říkám to jen proto, abys věděl, jaké například potíže řešíme
tady doma…“ „Jasně,“ polituju Hanku, „ale mě spíš zajímá současný český postoj k CBD.“

Pole s vzrostlým technickým konopím.

Zamyslí se: „Kdo se o odrůdách s vysokým obsahem CBD doslechl nebo je vyzkoušel, ten to chce, ale většina Čechů je nezná, protože se tu nedají legálně vypěstovat ani prodávat.“
Zopakujme si, že legální marihuana v Česku mívá maximálně 0,3 procenta THC a přímou úměrou je v ní málo taky látky CBD – obvykle pár procent. Švýcaři (s legálním jedním procentem THC) se dokážou dostat s CBD mnohem výš, dnes už běžně přes dvacet procent. A to je cítit.

Kadidlo do plic

„Však to vyzkoušíte, ne?“ staví před nás bratranec Honza tři kyblíky s nádhernými palicemi konopí. „A ještě potřebuješ kafe,“ dodává: „Nemyslím k pití – jenom si k němu dej nos, ať zneutralizuješ čich.“ Taková hloupost, ale funguje! Když se nadechnu kávového odéru, najednou cítím každý detail: „Ten první kyblík, to je jahoda s trochou citrusu, ne?“ Honza chválí: „Jo, náš nejúspěšnější model, jahodu chce každej.“ Druhý kyblík trávy voní po kadidle a třetí… Třetí voní jenom jako marihuana, nic víc.

Ve Švýcarsku jsou teď desítky modelů nejrůznějších chutí k sehnání skoro všude, v trafikách, samoobsluhách i specializovaných konopných obchodech. Koupíte si buď krabičku s předem ubalenými cigaretami, což už je namíchané konopí s tabákem, nebo jen sáček s usušeným květem, který si balíte podle chuti (cena bývá okolo dvou set sedmdesáti korun za gram).

Švýcaři spoléhají na to, že kdo začne kupovat konopí s vysokým podílem CBD, omezí kouření škodlivějších tabákových cigaret. Ano, kohokoli se zeptáme, ten tvrdí, že to tak v jeho případě dopadlo („proč bych tahal dvacet hnusných cigaret denně, když si můžu dát čtyři jointy legální trávy, po kterých budu v klidu a pohodě?“), ale přesná data zatím nejsou, protože móda CBD propukla teprve loni.

„Bylo to něco neuvěřitelného,“ líčí mi Honza. „Ještě zkraje roku 2017 existovalo ve Švýcarsku jenom pět producentů tohohle konopí s CBD. A hádej, kolik jich je teď.“ Skutečně nevím. „Přes pět set. Což vedlo například k tomu, že zatímco před rokem prodávaly firmy typu naší Blütenfarm gram za čtyři a půl franku (zhruba sto korun), dnes je cena třetinová, což zase vedlo k tomu, že na čas přestáváme prodávat. Pěstujeme, ale potom skladujeme a čekáme, až se trh uklidní a cena vyleze aspoň na dva franky za gram. Což by mělo být brzo, protože spousta firem už končí. Hlavní boom skončil.“

Stop epilepsii

Bratranec Honza nás veze za kolegou Mikem Toniolem, zakladatelem několika konopných firem působících po celém světě, například společnosti Medropharm: „My jsme mu dodávali a snad i budeme dodávat naši sklizeň,“ vysvětluje cestou, „a Mikovi lidi z toho dělají spoustu dalších produktů – od žvýkaček přes různé tinktury nebo krémy po potravinové doplňky a léky. Můžeš se ho na cokoli zeptat, Mike je zásadní postava švýcarské scény…“

Malý epileptický pacient dostáva dávku konopného extraktu bohatého na CBD. Foto: Luis Sinco, Los Angeles Times

No dobře, ale když já jsem po třech jointech mimo – sice mají být neškodné, ale já už léta žádnou trávu nekouřím, praxe chybí, a navíc mi Mike hned nabídne lahvičku konopné tinktury, takového hodně silného a ne moc chutného sirupu, já si naleju pár kapek pod jazyk a najednou jsem zmatlaný jak dalajlamova malá lama na Maltě, takže se na nic neptám, chce se mi jen koukat do zdi.

Mike se ale nenechá odradit a vypráví: „Dnes je mi šestatřicet a marihuanu jsem začal zkoumat v šestnácti letech; nejdřív natruc rodičům, kteří ji démonizovali, tvrdili, že nás se ségrou může tahle rostlina i zabít. Brzy jsem si koupil odbornou literaturu, lampy a začal pěstovat. Sice to nebylo legální, ale já věděl, že konopí pomáhá, a chtěl to lidem dokazovat. Někdy před čtyřmi lety jsem se pak začal intenzivně věnovat CBD, a tušíš, kvůli komu?“ I kdybych nebyl mimo, netušil bych.

„Kvůli Charlottě Figiové,“ říká Mike. „Charlotte je americká holka, která v důsledku genetické poruchy trpěla těžkými epileptickými záchvaty, měla jich tři sta týdně. Její rodiče nakonec vsadili na konopí, ale báli se THC, tak se obrátili na pěstitele, kteří měli
vyšlechtěnou odrůdu konopí s vysokým obsahem CBD. Charlotte se díky téhle rostlině záchvatů zbavila a spousta podobných příběhů pak následovala… Ale to ani nemusíš být nemocnej, i já začal dávno upřednostňovat CBD. Patnáct let jsem kouřil klasiku s THC, ale cítil jsem se psychicky hůř a hůř. S přechodem na CBD se cítím dobře, a taky patřím mezi ty, co najednou nemusejí kouřit cigarety. Přes den si v práci zapálím tři jointy založené na CBD a večer jeden s THC – to stačí, to se mi osvědčilo.“
„Kolik podobných lidí,“ ptám se ho, „tedy potenciálních zákazníků, ve Švýcarsku je?“

Mike jen tuší: „Máme něco přes osm milionů obyvatel, z toho je asi čtvrt milionu uživatelů konopí, z toho asi desetina kupuje CBD, čili dvacet pět tisíc konzumentů.“ Což není mnoho, a právě proto první desítky pěstitelů krachují. „My ne,“ směje se Mike: „Krachují ti, co vsadili jenom na kouření, které si loni chtěl vyzkoušet úplně každý – bylo to něco nového. Ale my děláme z CBD spoustu dalších produktů, ať už léčebných, nebo kosmetických, které nepřestávají vydělávat; v jejich případě se o krátkodobý humbuk zjevně nejednalo.“

Čtyřicet gramů z kytky

„My to zabalit nemůžeme,“ říká Honza, když se vrátíme do jeho velkopěstírny, „investovali jsme do toho přes milion franků…“ Hučí tu ventilace, září stovky lamp, užiteční brouci požírají škodlivé brouky, s vodou se automaticky mísí nejlepší hnojivo, teplota je tady stálá, pětadvacet stupňů, vlhkost vzduchu počítač mění podle aktuálního stáří kytek, mezi které vstupujeme v ochranných pláštích, návlecích na boty a rukavicích.

Před rokem ve Švýcarsku vystřelil zájem o takzvané legální konopí, což způsobilo celonárodní
pěstitelskou horečku.

Je to věda. A krása. V jedné pěstírně (je jich tu pět) roste dvanáct set kytek – z každé bude čtyřicet gramů nasušeného květu se spoustou CBD. Bratranec Honza si ten květ skutečně nezapálí, ale používá tinktury proti migréně. „Fungujou skvěle,“ přísahá, „ale na bolest hlavy ani nemusíš mít naši super kvalitu, tahle tráva se spoustou CBD by se opravdu měla nejlépe kouřit.“

„Což já denně dělám,“ vstupuje do pěstírny Honzův pětapadesátiletý společník Stefan Heim: „Už čtvrt století mám chronický zánět střeva, na což lékaři předepisují silné léky se spoustou vedlejších účinků. Já je odmítám a celou dobu užívám jen trávu. Dlouho tu nelegální s THC, nebyla jiná možnost, ale jednoho dne jsem objevil CBD a teď se léčím jím. I když,“ říká to samé co Mike, „po celém dni si večer rád dám jednu klasiku s THC…“

Švýcarští konopní podnikatelé, jakými jsou Honza, Stefan nebo Mike, myslí na budoucnost. Žádají o licence, aby mohli pěstovat pro lékařské účely i rostliny s THC, žádají o povolení, aby mohli zásobovat obchody a lékárny jinde v Evropě. Věří, že požehnání dostanou, a jestli ne? Za pár let dojde v této zemi pravděpodobně k legalizaci; vše k tomu směřuje, referendum se blíží (v roce 2008 sice Švýcaři v hlasování legalizaci marihuany odmítli, ale od té doby kuřáků přibylo).

Slib našim samopěstitelům

V Česku je situace podobná jako za mého huličského junáctví – odhadem pětina mladých a desetina starých trávu (se spoustou THC) kouří, polovina z nich ji navíc pěstuje, ale je to stres, protože při troše smůly hrozí průšvih. Změnou k lepšímu je možnost předepisování léčebného konopí: tu mají čeští lékaři pátým rokem, ale skoro nikdo toho zatím u nás nevyužívá, tato tráva je totiž dostupná jenom na elektronický recept, který napíše málokterý lékař; když už, tak v případě, že pacient trpí vážnou nemocí, a hlavně – zatím je to drahé. V době, kdy gram marihuany na černém trhu stojí sto padesát korun, si stát vybral jediného zahraničního dodavatele, a tak stojí gram v lékárnách okolo tří set korun, přičemž vážně nemocní lidé potřebují několik gramů denně.

Předseda Pirátů Ivan Bartoš.

Příznivcům konopí dodává optimismus politický úspěch Pirátů, a tak na závěr nechme věštit předsedu Ivana Bartoše: „Na nové legislativě pracujeme, snad pro ni už v polovině roku budeme vyjednávat podporu. Primárně chceme řešit tu část zákonů, která kriminalizuje samopěstování a nakládání se sušinou pro vlastní potřebu, protože u nás se konopím léčí a nějakým způsobem ho používá kolem osmi set tisíc lidí. Ti všichni buď porušují zákon při pěstování, nebo padají do spárů černého trhu. Důležité je vyrovnat se s vyhláškou OSN tak, aby s ní lokální legislativa nebyla v konfliktu,“ podotýká Bartoš, načež ale končí optimisticky: „Já věřím, že to vyjde.“

Zdroj: reportermagazin.cz

DISKUZE K ČLÁNKU

Vložte prosím komentář!
Vyplňte prosím své jméno