Zrádci nejsou o drogách, říká režisér Viktor Tauš

Je čerstvým držitelem Českého lva za televizní minisérii Vodník z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice, která vznikla v České televizi. Režisér Viktor Tauš (46) pro ni natočil v koprodukci také šestidílnou minisérii Zrádci. Hlavním tématem příběhu z prostředí česko-vietnamské mafie, která vaří a distribuuje pervitin, pro něj však nejsou drogy, ale konflikt mezi tradiční společností a „kulturou startupu”, jak si pojmenoval současný způsob života odtržený od kořenů.

Kdysi jste se sám úspěšně zbavil relativně krátké závislosti na drogách a už před dvaceti lety jste se s tím vyrovnal i autobiografickým filmem Kanárek. Bylo to pro vás pořád tak živé téma, že jste přijal režii minisérie o drogové mafii?

Tématem Zrádců nejsou drogy, v žádném smyslu. Skutečnost, že je příběh vyprávěn ve světě protidrogové policie a drogové mafie, byla naopak důvodem mých pochybností, jestli se látkou zabývat. Všechno, co jsem k drogám mohl říct, jsem totiž vypověděl už ve filmu Kanárek.

Co je pro vás tedy tím hlavním tématem?

Režii vnímám jako umění interpretace. Nepovažuji se za autora, ale interpreta, a odpovím tedy jinak, než by vám odpověděl scénárista Miro Šifra. Tématem Zrádců, ve všech jejich dějových liniích, je pro mne konflikt tradiční společnosti a společnosti, kterou si pojmenovávám jako „kulturu startupu“.

Tradiční kultura je formovaná svojí historií. Lidé, kteří v ní žijí, se domnívají, že jejich svět zůstane stejný nebo se bude vyvíjet lineárně, tedy bez vnějšího vlivu postaveném na jiných než pro danou společnost tradičních hodnotách. Tradice tedy vytváří jeden druh zaslepenosti. Kultura startupu představuje společnost odtrženou od kořenů, historie i místa, ve kterém se rodí, a formuje se na základě faktů vytržených z kontextu – tedy v jiném druhu zaslepenosti.

Jak se tento konflikt ve Zrádcích projevuje?

Všechny tyto úvahy vznikly v diskuzích s výtvarníkem a kameramanem, ryze za účelem definování vizuality. Ve slovech se to nej srozumitelněji ilustruje na našem vztahu k vietnamské subkultuře.

Naše tradiční společnost Vietnamce vnímá jako přistěhovalce, a tak šije zařadila do světa večerek a pomocných prací. Češi pracují v určitých hodinách – archetyp, Vietnamci pracují pořád – startup. Za každým jejich jiným úspěchem vidíme kriminalitu, praní peněz a podobně, protože zaslepenost tradičním vnímáním nám znemožňuje je vidět v jiné než podřadné roli. Vietnamci vědí, že nejsme připraveni přijmout je v aktuální pravdě a musí před námi svůj vývoj skrývat.

Vietnamci tu v posledních letech ovládli většinu trhu s pervitinem. Jak se to stalo?

Jsou pracovitější a nabízejí levnější produkt.

To stačilo, aby vytlačili balkánské mafie, které si hlídaly teritorium brutálním násilím?

Ano. Stejně se tomu děje ve všech úrovních společnosti. Dávno se přece ví, že je účinnější lidi ovládat spíš ekonomickými prostředky než válečnými.

Bylo pro vás snadné se k tomuto tématu přiblížit, nebo měli lidé z vietnamské menšiny, s nimiž jste chtěli spolupracovat, obavu, že po Zrádcích si česká společnost přidá ke stereotypu prodavače z večerky ještě další, a to Vietnamce jako výrobce a dealera pervitinu?

Když mluvíme o česko-vietnamské drogové mafii, je potřeba si uvědomit, že kriminalita se v jejich subkultuře týká jen dvou tří procent populace, což je méně než u naší většinové společnosti. Průměrný vietnamský obchodník platí vyšší daně než český obchodník, pracuje déle, nabízí levnější produkt. Večerky vnímané jako pračky špinavých peněz jsou mýtus vytvořený českou společností.

U vietnamských herců jsem se nesetkal s ničím jiným než s otevřeností a podporou. Scénář Mira Šifry všechny informace a mýty o jejich subkultuře komunikuje pravdivě. Jakým způsobem na to nahlíží vietnamská komunita jako celek nebo vietnamská ambasáda, to ale nevím.

Nemáte žádné ohlasy?

Ve vietnamských periodicích vyšly nějaké články a myslím, že zrovna včera pozvali z ambasády scenáristu Mira Šifru na setkání. Vietnamská menšina u nás je atypická. Nemá svůj disent, všechno jsou to imigranti ze severního Vietnamu, názorově sjednocení. Pozoruhodné také je, že po USA a Francii jsme na třetím místě v počtu vietnamských přistěhovalců na počet původních obyvatel. Jestli a jak jsme schopni je mezi sebe přijmout, to je jedna z otázek, které si minisérie klade.

Druhá a třetí generace, takzvané banánové děti, jak sami sobě říkají, už je otevřenější a věřím, že i my k nim. Jejím představitelem je třeba herec Lukáš Tran. Narodil se v Česku a je zakořeněný jak ve své původní kultuře, tak i v té naší. Domnívám se ale, že bude potřeba ještě jedna dvě další generace, abychom byli schopni vnímat se navzájem v pravdě. A myslím, že větší zaslepenost je na naší straně než na jejich.

Jak vznikal scénář? Podílel jste se na něm už od samého začátku?

Scénář je ryze dílem Mira Šifry. Já do procesu tvorby vstoupil až ve fázi artikulace vizuálního vyprávění. Ta přinesla nová témata a příběh tím v mnoha smyslech proměnila. Podobně tomu bylo s postavami. Během hereckých zkoušek se postavy i jejich konflikty doformulovávaly. Měl jsem to štěstí, že Miro byl součástí tohoto procesu a na věci vzešlé z vizuality reagoval přepisy původního textu, a jindy nás naopak zastavil a upozornil na chyby v našich úvahách. Byl to nepřetržitý organický proces. Radost.

Mimochodem, pokud jde o fázi hereckých zkoušek, představitel dealera a policejního informátora Davida, Cyril Dobrý, se mi v rozhovoru zmínil, jak ho právě tahle část natáčení ohromně bavila. Nedivím se mu, protože dnes na to, zejména v televizích, nebývá moc času…

Pro mě je největší radostí právě tato fáze bádání, zabývání se povahou postav a tím, jakým způsobem se jejich činy promítají do společnosti, nebo jak naopak společnost formuje či deformuje postavy. Možnost spolupracovat se scénáristou a herci, kteří jsou takové práci otevření, je vzácná. Zrádci se tedy mohli stát tím, čím jsou, jen díky tomu, že jsme zůstali spolu, otevření všemu až do posledního střihu. A de facto jsme každý měli právo veta, takže Zrádci jsou skutečně kolektivním dílem.

Baví mě, že si s diváky hrají. Třeba na konci prvního dílu nás sice překvapíte v souladu s duchem žánru, ale zároveň jdete proti němu, když přitom necháte umřít postavu, která až do své poslední chvíle vypadala jako hlavní strůjce všeho dění. Vypadá to, že pro vás byl tenhle tvůrčí přístup podstatný. Nebo je to jen počáteční dojem?

Tohle je otázka spíš na scenáristu, protože se ptá po struktuře vyprávění děje. Ve Zrádcích však není náhodné nic, byť to tak někdy může působit. A já doufám, že i působí.

Česká televize v posledních letech točí hodně detektivních a krimiseriálů. Vy už jste pro ni režíroval dvě minisérie z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice, Modré stíny a Vodníka, a v obou případech jste se snažil žánr uchopit jinak, vnést do něj vážnější téma. Se Zrádci v tom asi půjdete zatím nejdál… Zůstanou pro vás i teď žánry krimi a detektivky něčím zajímavé?

Takzvané pokleslé žánry byly vždy platformou, na které autoři hovořili o podstatných věcech. Žánrové filmy a série vypovídají o stavu společnosti a lidské povaze mnohdy více než umělecké filmy či tzv. krásná literatura. Díky žánru se navíc tyto příběhy dostávají k většímu množství lidí, a jsou tak v jistém smyslu společensky relevantnější. Pokud se potkám s příběhem či postavou, která se mě v takovém žánru dotkne, rád se tam vrátím.

Zdroj: novinky.cz

DISKUZE K ČLÁNKU

Vložte prosím komentář!
Vyplňte prosím své jméno